Práce s oltářem

Práce s oltářem

 

Osobní oltář můžeme vnímat jako symbolický obraz našeho života a srdce – jako předobraz reality, kterou chceme vytvářet.

Čas, který strávíme prací s oltářem, je časem, který věnujeme sami sobě. Ať už u něj rozjímáme, či rozmlouváme se svými předky.

Oltář je univerzální nástroj, který nám může pomoci v podstatě s jakýmkoliv úkolem. Je to zesilovač naší vlastní energie. Díky němu můžeme pozornost (a tedy i energii) lépe soustředit žádoucím směrem. (O tom, proč a jak jej vytvořit, si můžete přečíst v článku Oltář – průvodce na cestu k sobě.) Naučíme-li se s ním dobře zacházet, získáme v něm dobrého přítele.

Očista a nabití

K tomu, aby měl náš pomocník sílu, je nezbytné, abychom o něj pravidelně pečovali. Nechat na něj sedat prach je asi nejjednodušší způsob, jak jej oslabit. Tomu samozřejmě nezabráníme, ale oltář můžeme pravidelně čistit. „Alespoň třikrát do měsíce se ho snažím celý vyčistit. Jednotlivé předměty obvykle stačí otřít vlhkým hadříkem z přírodního materiálu. Přitom si s těmi věcmi povídám, zacházím s nimi s úctou a cítím, že když jim takto věnuji pozornost, zároveň je nabíjím,“ říká terapeutka a stavitelka oltářů Karolina Acherati Kučerová.

Samozřejmě se může stát, že některý předmět vyžaduje náročnější očistu či nabití. Pak můžeme využít vykuřovadlo, plamen svíčky, tekoucí vodu, kontakt se zemí, nebo sluneční či měsíční světlo.

 

Obětiny a dary

Tím, že pečujeme o oltář, zároveň budujeme vztah s tím, ke komu se modlíme, či koho voláme na pomoc. A k tomu patří i oběti. Lidé oltáře odnepaměti využívali jako místo, kde obětovali dary svým bohům. A mělo to svůj význam. „Chceme-li něco získat, musíme něco dát. A chceme-li získat něco hodnotného, je třeba, aby měl hodnotu i náš dar. Nemusí mít vysokou cenu, ale je důležité, abychom jej dávali od srdce, “ konstatuje Karolina Kučerová.

Obětiny či dary vkládáme na oltář jako výraz poděkování a vděčnosti. Daná věc přitom na oltáři nemusí zůstat věčně. Součástí práce s oltářem je i umění vycítit, kdy obětinu z oltáře sejmout a co s ní udělat. „Vkládáme-li na oltář jako dar například šperk, neznamená to, že si jej už nikdy nemůžeme vzít zpět. Naopak, to, že jej pak budeme zase nosit, posílí naše spojení,“ vysvětluje Karolina Acherati. Obětovat můžeme vlastně cokoliv. Při rozhodování nám může pomoci otázka, zda by takový dárek potěšil nás samotné. A tak to může být třeba kytička kopretin, kterou jsme nasbírali na procházce, nebo miska jahod.

 

Obětiny

Jak provádět změny

Tak, jako se proměňují naše životy, měly by se proměňovat i oltáře. Některé věci z něho mizí, jiné se na něm objevují. „Dobré je si čas od času svůj oltář prohlédnout a položit si otázku, zda jeho podoba skutečně odpovídá tomu, co mám ve svém Srdci a co chci žít. Pokud ne, je čas na změnu. To, co je staré, s láskou a vděčností odstraním a vytvořím tak prostor pro nové,“ doporučuje zakladatel Maitrey Antonio Koláček.

Mnoho věcí pak na oltář vkládáme jen v souvislosti s jediným rituálem či s tématem, které je pro nás po určitou dobu aktuální. „Ke stálým předmětům na oltáři doplňuji takové, které symbolizují téma, s nímž zrovna pracuji. Když to bylo opouštění starých nepotřebných vzorců a vnitřní smrt, na mém oltáři se objevila lebka vyrobená z mastku,“ přibližuje lektorka Movement Medicine v učednictví Maya Love.

Podobně postupuje i lektorka ženských kruhů Moonlodges Tamara Sofie Shmidt. „Když jsem hledala odvahu k rozhodnutí odejít ze zaměstnání, která mě nenaplňovalo, dala jsem si na oltář pracovní smlouvu a prosila o podporu a vedení. Věřím tomu, že oltář vnáší do věcí jasnost. Díky němu je dokážu vidět z jiné perspektivy. Energie, kterou ve svém životě potřebuji, skrze něj přichází intenzivněji,“ říká.

Některé předměty můžeme na oltář dočasně vložit jen proto, abychom je „nabili“ a získali pro ně ochranu či požehnání.  Věci, kterou vědomě položíme na svůj oltář, tím dáváme prostor ve svém Srdci, tedy naši vlastní energii, a navíc energii toho, s čím nás náš oltář spojuje – ať jsou to předkové, andělé, či universum. A pokud to děláme s určitým záměrem, ten se do ní otiskne. Takto si můžeme na oltář položit například šperk, který si pak vezmeme na důležitou schůzku jako pomocníka, nebo lék, jehož účinek chceme posílit.

Čas u oltáře

S oltáři je to jako s lidmi. Tím, že s nimi trávíme čas, si k nim vytváříme vztah. A chceme-li, aby byl ten vztah hluboký a pevný, je zapotřebí, aby byl čas s oltářem kvalitně strávený. Ani zdaleka přitom nejde o budování vztahu k neživému předmětu. Oltář je totiž ve skutečnosti pouze průvodcem – prostředníkem, který nám pomáhá tvořit si vztah k sobě samým.

Ideální je vyhradit si několik minut v určitou denní dobu a tento čas pravidelně trávit u oltáře. Co přitom máme dělat? Ideálně vůbec nic. Jen dýchat. Jenže to není jednoduché. Čas u oltáře lze využít například pro sebedotazování, či pro jiný druh meditační praxe. Můžeme třeba pozorovat plamen svíce, která na něm hoří, nebo si vybrat jakékoliv další meditační cvičení.

Máme-li k dispozici květiny, můžeme vyzkoušet jedno z těch, které doporučuje Jens-Erik Risom v knize Meditace přítomnosti – Praxe životní bdělosti: „Soustřeďte se na jedinou květinu, či na jediný okvětní lístek v kytici, kterou máte před sebou.“ Risom doporučuje věnovat tomuto cvičení alespoň pět minut. Tento čas lze nicméně libovolně prodlužovat.

Když se nám podaří najít vyhovující metodu, je dobré se na ni zaměřit a nějaký čas se jí pak věnovat soustavně. Ideálně nejméně osmadvacet dní. Na první pohled to může působit nudně, ale právě takový postup nám umožní proniknout do hloubky dané metody a pocítit sílu jejích účinků.

Přítel v nouzi

Taková práce s oltářem je velmi prospěšná zejména pro ty z nás, kteří do svého života chtějí vnést řád, naučit se pracovat s hranicemi, nebo zlepšit své organizační schopnosti. To jsou však spíše jen vedlejší produkty pravidelné práce s oltářem. Tím hlavním je silný, živý oltář – přítel, na kterého se můžeme obrátit, kdykoliv to budeme potřebovat.

Jako oporu v těžkých chvílích využívá svůj oltář i Karolina Acherati. „Když cítím nějakou melancholii nebo smutek, nesnažím se je zahnat. Naopak. Jdu si s těmi pocity sednout k oltáři. Ponořím se do nich, nebojuji s nimi. Oltář v takových případech funguje jako prostředník. Tu energii odvede a odevzdá ji božstvu či andělům … někam, kde může být rozpuštěna.“

Přítomnost oltáře vytváří bezpečný prostor, ve kterém si člověk dovolí cítit to, z čeho by jindy mohl mít strach. A to je velmi užitečné. Nepříjemné pocity jsou totiž často poslové důležitých zpráv. Pokud je od sebe odháníme, připravujeme se o důležité informace. A navíc – pocit, který nenecháme přijít, nemůže ani odejít.

Informace ovšem nemusíme hledat jen sami v sobě. S prosbou o pomoc či radu se můžeme obrátit vlastně na kohokoliv, s kým se cítíme být nějakým způsobem spojení – a oltář nám toto spojení pomůže zesílit. Zatímco pro mnohé lidi je práce s oltářem prapodivné čarování, pro jiné je to naprosto běžná věc. Často proto, že jde o součást jejich kulturní či náboženské tradice. „Mám kamarádku původem z Vietnamu, a pro ni je úplně samozřejmé, že když se cítí smutná, nebo neví, co má dělat, jde k oltáři a poprosí o radu svoji prababičku,“ uzavírá Karolina Acherati.