V duálním světě nejde myslet jenom pozitivně

Co je vlastně sebevědomí? Jak zacházet s obětí, kterou máme v sobě? A co nám Louise Hayová před svou smrtí nestihla prozradit o pozitivním myšlení? O tom si povídala labužnice života Vendula Šmídke (Kociánová) s Jakubem Moulisem.

Nahrávku celého rozhovoru si můžete poslechnout také na Spotify.

A tady si můžete přečíst aspoň krátkou ukázku z rozhovoru o tom, jak se vyrovnat s pocity, které nás staví do role oběti, oslabují nás a nedovolují nám být sebevědomí: 

„Když se při vzpomínce na nějakou událost z dětství objeví emoce, je pořád aktivní. Pak přestávám být dospělá, skoro čtyřicetiletá Vendula a stává se ze mě pětiletá Vendulka. A tady odtud si můžeme vzít zpět svou sílu. Ze všeho toho neodpuštění, nenávisti, nepochopení, odmítnutí, nedostatku pozornosti… Když v sobě máme tyhle kousky, nemůžeme být sebevědomí,“ konstatuje vztahová poradkyně Vendula Šmídke (Kociánová). 

Odmítnutí, nedostatek pozornosti… to jsou všechno pocity, které nás mohou dostat do role oběti. A klasický osobní rozvoj říká: Oběť je špatně, tvůrce je dobře. Jenže pokud tu svou oběť neprožiju a jenom ji odstrčím, ona tam pořád zůstane. Jak to s ní tedy máme dělat?

Když si neprožiju oběť, nemůžu být tvůrcem. Nenajdu to, co mi ta situace dala. My jsme tady pod tlakem pozitivního myšlení, které nám zavedla Louise Hay. A bylo to super. Odkryla nám tím úplně nový svět… a pak si umřela, jenže ono bylo třeba jít hlouběji – a uvědomit si, že v duálním světě nejde myslet jenom pozitivně. Pokud si dostatečně neprožiju oběť (ale to neznamená, že v ní budu roky, to už je deprese) bude mi to chybět.

Prožít si oběť, to znamená třeba: Měla jsem to těžké, byli na mě zlí, bylo to hrozné. Já jsem chtěla zpívat a oni mě donutili být ekonomka. Bože, proč?… Právě tady tímhle prožíváním se prokousávám tímhle svým bahnem ke hvězdičce, k malinkatému světýlku, které ve mně zbylo.

Když se tím bahnem neprokoušeme, nedostaneme se k sobě. Když oběť odstrčím a chci být hned jenom tvůrce, je to jako bych na tu svou hvězdičku obalenou bahnem hodil krásnou, zlatou dečku – a začal si myslet, že jsem tvůrce. To pak ale dopadá tak, že se budu stále snažit něco dělat, ale furt mi to nepůjde. Pořád to nebude ono. 

Ale když si vzpomenu na to, jak těžké to pro mě tenkrát bylo, když si to připustím, dostanu se k té hvězdičce, budu si ji moct vzít a říct: Pojď ke mně, miláčku… A jsem zpátky.

Někdo bude mlátit hlavou o zem, někdo bude jenom tiše plakat a pak se probudí s pocitem úlevy. Někdo si to musí protrpět, bude ležet na zemi a kroutit se. – Jde o to, jak hutné to své bahno máte. A je třeba se dostat do toho úlevného „Ach…“

Co pak s tou obětí?

Oběť pak potřebuje být uctěna. Nemůžeme jí prostě říct: Táhni! Já tě tady nechci! Ona tam totiž celou dobu byla z nějakého důvodu. Pravděpodobně proto, že když jsme v dětství prožili něco silně ošklivého, něco, co nám ublížilo, oběť se objevila, aby nás chránila před prožíváním dalších ještě bolestnějších věcí. Navíc nás něco naučila.

Každá věc, každá situace, každý člověk, jsou tady proto, aby tě něco naučili, aby tě blíže posunuli k sobě. Tak mi přijde fér poděkovat.

A co spirálovité znovuprožívání oběti?

Někteří lidé říkají: „Ale já už brečím roky – a furt nic.“ Já jim na to říkám: „To si jenom nedobrečela do konce.“ Stává se, že pláču, pláču, pláču... a pak mě něco vyruší a já to nedopláču.

Vaše oběť vám ve skutečnosti nikdy nechce ublížit… problém je váš odpor k ní. Vy ji odmítáte, ohrožujete, a proto se musí bránit, proto někdy vypadá hrozivě. Když si oběť dostatečně prožijeme a přijmeme ji, přijde prázdný prostor, nastane taková mezera, kdy to musíš vzdát a rezignovat… a z toho se pak zrodí nový kvítek… Uvědomění, že to už bylo dávno a že už to nemusím opakovat… a pak pochopení a radost. Když vydržíte s tím prázdným prostorem, ono se to samo zaplní, přijde nové semínko, nový program a ten už bude v jiné kvalitě. Buď v pohodě. A život ti za to začne platit – za to, že jsi se se sebou usmířil a že je ti se sebou dobře.

Co při téhle práci pomáhá?

Schopnost sebereflexe. Něha. To, že na sebe netlačím, že na sebe nejsem zlý. Nechám být to, co je třeba nechat být. Být jako řeka. Plout, nechat se unášet proudem. A nesrovnávat se – Různí lidi to mají různě, jdeme po různých cestách a poznávání své cesty je právě ta zábava. Ano, jednou se dostanu do bodu, kdy budu v jednotě. Tady jsem ale přišla být v dualitě. Takže nemá smysl na sebe tlačit, že je třeba někam dojít.

(Více o tématu se můžete dozvědět ve videokurzu Sebevědomí je produktem sebelásky.)